Koření je v současné době nezbytnou součástí především procesu vaření a dochucování. Zatímco dnes vše bereme jako samozřejmost, je v tomto ohledu rozhodně zajímavé sledovat to, jak bohatou historii vlastně koření má. Podle prvních archeologických dokladů je možné tvrdit, že první koření se používalo již před 50 000 lety, a to v době neolitu. A i v této době, se stejně jako dnes, používalo hlavně k dochucování masa. Samozřejmě v této době byly možnosti velmi omezené, a tím nejčastějším typem byl mák a kmín.
První písemné zmínky pocházejí z Číny
Až v první polovině 3. tisíciletí začal být rozmach koření mnohem větší. První písemné zprávy pocházejí z Číny, a zhruba o další jedno tisíciletí později vznikla i první kniha receptů. Bylo tomu ve starém Egyptě, a v těchto receptech se kromě surovin počítalo třeba s použitím hořčice, anýzu, zmíněného kmínu, ale bylo využíváno i skořice, šafránu nebo máty. Podobně tomu bylo i v Indii, která je dodnes považována za zemi s nejrozmanitějšími druhy, a tak už v minulosti nebyla nouze o používání kardamonu, kurkumy, nebo muškátového květu.
Středověk znamenal velký rozmach obchodu s tímto artiklem
Zatímco dříve bylo koření jako takové omezené hlavně na samotnou lokalitu, kde se používalo, především po ukončení křížových výprav se naplno rozmohl samotný obchod s kořením jako takovým. Dopomohly k tomu také četné zámořské výpravy mořeplavců, kteří tak byly jedni z hlavních dovozců těch nejžádanějších typů, a to především z Asie, ale i dalších koutů našeho světa. Těmi nejznámějšími mořeplavci historie byl Marco Polo, Kryštof Kolumbus, Fernão de Magalhães, nebo Vasco da Gamma.
Koření jako součást erbů a znaků
A nakolik bylo koření především v Evropě žádané, dokládá třeba cesta kapitána Juana Sebastiana del Cano, který na starý kontinent přivezl hřebíček, díky čemuž byl také povýšen do šlechtického stavu, a právě toto koření se stalo součástí jeho erbu.